Kostel sv. Václava, Tachov
Už v dobách předkřesťanských přitahovalo návrší s výhledem do údolí řeky Mže svou magickou atmosférou obyvatele prvních osad, kteří tu podle některých náznaků bohům vystavěli pohanskou svatyni.
Nejstarší dějiny
O kostelu zasvěceném patronu českých zemí, sv. Václavovi, čteme v pramenech poprvé roku 1429, jeho základy ale mohou být mnohem starší a některé stopy tomu skutečně nasvědčují. Zprávy z této doby hovoří o kostelu dokonce jako o farním, a i později sloužil v tomto smyslu věřícím zejména tehdy, když nebylo z důvodu přestaveb či živelných neštěstí možné pořádat bohoslužby v blízkém chrámu Nanebevzetí Panny Marie.
Místo piety a odpočinku
Od 16. století sloužil kostelík především jako hřbitovní. Výstavní hrobky tu měli městští radní i nejvýznamnější patricijské rodiny, farář Thumseker nechal na hřbitově vedle kostela vystavět dokonce kostnici s kaplí vyzdobenou oltářem a nástěnnými malbami. A ačkoli je to již více než sto let, kdy byly hřbitovní pozemky upraveny na park, množství umělecky tesaných, zdobených náhrobních kamenů ve zdech kostela i v jeho bezprostředním okolí dává dodnes tušit pietní, melancholickou noblesu, s jakou byly dříve hřbitovní pozemky opečovávány.
Hrobka rodu Windischgrätzů
Možná právě proto si je sám kníže Alfréd Windischgrätz vybral jako ty pravé reprezentativní prostory pro rodinnou hrobku. V té době již odsvěcený kostelík nechal upravit v historizujícím slohu – snad aby důstojně sekundoval chrámu Nanebevzetí a navázal na dobu největší slávy města, stalo se hlavní inspirací pro plánovanou přestavbu období gotiky. Prostorná hrobka, vybudovaná v podzemí, pak sloužila knížecímu rodu až do roku 1886.
Jen několik let předtím se k pohřebním účelům přestaly využívat i ke kostelu přilehlé pozemky. Stavební rozvoj tachovských předměstí koncem 19. století si žádal přemístění hřbitova dál od centra města a těmto účelům lépe vyhovoval rozlehlý prostor u dnešního autobusového nádraží. Návrší s kostelíkem sv. Václava bylo upraveno na park hned během roku 1896, a dnes už na slávu knížecího pohřebiště upomíná jen kamenný epitaf rodiny Windischgräetzů, zdobený sousoším pražského sochaře Krannera z roku 1820.
Kostel ve 20. a 21. století
V následujícím století jako by drobná stavba postupně utichla docela. Kostelík, mlčky shlížející na rychle se měnící klášterní předměstí, snad skromným zevnějškem nedokázal přilákat zaslouženou pozornost. Z původního zařízení se nedochovalo mnoho – z pozdně barokních oltářů si dnes návštěvník může prohlédnout jen jediný, vyobrazující bezvousého Krista.
Také přilehlý park stál dlouho spíše stranou veřejného zájmu. Památník obětem 1. světové války byl zničen během bombardování Tachova v roce 1945 a poválečný vývoj okolí se nesl spíše v duchu plošných demolic a nové moderní výstavby, než v úctě k historickým hodnotám. Nejhoršímu často zabránila jen trpělivá, byť skromná péče příslušníků nekatolických církví, které se v prostorách kostela vystřídaly od dob druhé světové války až po současnost.
Teprve několik posledních desetiletí se zdá, že se do kostelních zdí i jejich okolí opět vrací život. Důstojnou dominantou parku se stal pomník padlým Američanům z dílny oceňovaných místních sochařů Aleny Burešové a Wendiho M. Hůrky, samotný kostel je pak po důkladné rekonstrukci konečně nejen svébytnou součástí panoramatu historické části města, ale především znovu plnohodnotně slouží svým účelům.
Až se sem příště zatouláte, zdržte se chvilku. Nahlédněte do tajemné hrobky, zkuste si rozluštit ozdobné nápisy staletých náhrobních kamenů nebo si, tak jako generace Tachovanů před vámi, jen nerušeně vychutnejte pohled do údolí řeky Mže. Kostelík sv. Václava i s přilehlým parkem vás svou magickou atmosférou překvapí v každém ročním období.
